Poutnictví

Spiritualita, objevování sebe sama nebo láska k přírodě: existuje mnoho důvodů, proč se vydat na pouť. Už dávno před vydáním knihy Hape Kerkelinga „Tak já teda jdu aneb moje svatojakubská pouť“ lidé toužili vydat se na cestu a hledat smysl života.

Slovo pouť původně pochází z latinského peregrinus, což v překladu znamená „být cizincem v cizině“. V mnoha světových náboženstvích i jinde má pouť závažný význam. Ve středověku existovalo mnoho důvodů, proč se vydat na pouť: lidé putovali kvůli vlastní spáse, uctívání svatých či za zázračným uzdravením, činili pokání nebo hledali smysl života.

Jádrem všech těchto poutí je vydat se na cestu. Důležitý není cíl, ale samotná cesta a proces, který poutníci během svého putování prožívají. Cesta je spojena s niterným postojem úplné otevřenosti. Otevřenosti vůči věcem, se kterými se poutníci na cestě setkávají, a které se během cesty probouzejí v nich samotných.

Zatímco při turistice stojí v popředí požitek z okolní přírody, při pouti hraje významnou roli osobní nastavení a vnitřní postoj. Jde o to vzít si vědomě čas na uklidnění, zpomalit a  zamyslet se nad vlastním životem.

Dnes jsou poutě opět v módě. Důvody jsou různé: touha zpomalit, nakrátko si odpočinout od hektického a každodenního života, nebo jednoduše hledat prosté „bytí“ .

Při hledání sebe samého se mnozí poutníci vydávají na cestu jednotlivě. Jdou podle vlastního rytmu. Ale také putování ve skupině má své klady. Je možné podporovat se navzájem, vnímat impulsy druhých a vyměňovat si názory, společně zpívat a modlit se.